František Hönig

Bubeník František Hönig se narodil 7. 7. 1958 o sedmé hodině ranní v Ústí nad Labem. Absolvoval vojenskou konzervatoř a po působení v Posádkové hudbě Praha a doprovodné skupině Lenky Filipové se stal členem kapel Nová růže, Delirium, Pražský výběr, No Guitars a nyní Work, Shop and More. Hrál v muzikálových orchestrech Jesus Christ Superstar, Evita a Vlasy, patří k nejvyhledávanějším tuzemským studiovým hráčům a vydal svou bubenickou videoškolu "Bubeníkem za 3 hodiny".

Syn ústeckého ševce František Hönig rozhodně nezdědil po svém otci náklonnost ke zvláštní vůni ševcovského popu, či touhu zasednout k verpánku, zato však nesporné hudební nadání a vztah k muzice. Nebyla to ovšem hudba lidová a dechová, které Františkův dědeček i otec aktivně, byť amatérsky, holdovali. V očích Františkových rodičů byl jejich syn už od počátku předurčen k umělecké, klavírní a možná i dirigentské kariéře a rozhodně nezůstalo jen u plánů a snů.

Etudy poslušného kluka

"Táta mě držel tvrdou rukou," vzpomíná František Hönig. "Od malička jsem hrál na klavír a nemůžu tvrdit, že by mě zrovna bavilo sedět dvě, tři hodiny u piána a cvičit etudy, stupnice a rozložené akordy. Když jsem ale cvičit nechtěl, táta se se mnou nebabral, dostal jsem facku, že jsem druhou chytil o klaviaturu, a tak jsem se místo pobíhání venku zase vrátil k piánu. Byl jsem hrozně poslušný kluk, bezproblémové dítě, které tráví svůj čas ve škole, potom u klavíru, pak v tělocvičně na basketu a večer padne do postele."

Očividný talent podepřený každodenní prací tak vynesl Františkovi v jeho čtrnácti letech třetí místo v celostátní klavírní soutěži, ale především předurčil jeho budoucí dráhu.

"Nějak jsem prošvihl zkoušky na konzervatoř v Teplicích a rodiče přišli s nápadem, že bych mohl studovat v Roudnici nad Labem. Byla to sice konzervatoř vojenská, ale v očích rodičů znamenala o to víc zajištěnou budoucnost se stálým příjmem státního zaměstnance. Poslechl jsem tedy, a když jsem přijel na zkoušky a začal se rozehrávat, vyběhli učitelé ven a koukali, co se to děje. Hlásilo se tam spousta kluků, kteří třeba začali hrát na klavír tři měsíce před tím, a já měl v tomto srovnání už přece jenom dost za sebou."

Ještě před tím, než František Hönig oblékl stejnokroj posluchače Vojenské akademie v Roudnici nad Labem, ovšem logicky nemohl zůstat nezasažen rockovou muzikou. Na vině byl spolužák Karel, který ho zásoboval nahrávkami Black Sabbath, Deep Purple a který ho, coby desetiletého, v roce 1968 přivedl také na první bigbítový koncert.

"Viděl jsem tehdy v Ústí vystoupení Mariana Vargy s Fedorem Frešem a Dušanem Hájkem a byl jsem z té muziky úplně celý užaslý."

Přesto přese všechno si ale František Hönig na první okamžik, kdy zasedne na jevišti za zády k vlastní rockové kapele s masivní bicí soupravou před sebou, musel počkat ještě bezmála dvě desítky let. Před tím ho čekala léta drilu, ale na druhou stranu i léta sbírání nedocenitelných muzikantských zkušeností a praxe.

"Čtyři roky od patnácti do devatenácti jsem strávil v naprosto podivném prostředí. Tlačili na nás ze všech stran, ale já všechno jedním uchem chytal a druhým pouštěl ven a hlavně jsem cvičil. Cvičil jsem na harfu, baryton, na piáno a po večerech na bicí. Fakt je, že harfa mě zajímala hodně. Učitelé mě do tohohle oboru zařadili jako vyspělého klavíristu, o kterém tvrdili, že má pro harfu ideální předpoklady. Dobré ruce, ale i potřebnou sílu a pro sólovou dráhu harfenisty bylo důležité i to, že nehrozilo nebezpečí, že bych někdy v budoucnu rodil jako mé stejně zručné kolegyně.

Ve třetím a čtvrtém ročníku konzervatoře začal postupně František Hönig sem tam bubnovat i v tanečních orchestrech, byť bicí nebyly jeho hlavním studijním oborem, ale především koníčkem. Po absolvování konzervatoře odešel František Hönig do Prahy, nicméně do angažmá pro budoucího rockového muzikanta poněkud nezvyklého. Měl před sebou vidinu, a nejen vidinu, povinného osmiletého působení v Posádkové hudbě Praha.

"A tady začaly problémy a ty problémy postupně narůstaly. Rozkoukal jsem se a zjistil, jak je to všechno absurdní. Museli jsme hrát na letišti, když přiletěl Brežněv, nějaký Rusák se vyčůral u nějakého pomníčku a my tam museli hrát. Hrozně mě to ničilo. Už jsem nedokázal na sebe vzít ani zelené ponožky. V devatenácti jsem se přihlásil na lidovou konzervatoř k Mirkovi Kymplovi a začal znova, úplně od začátku studovat bicí. Chodil jsem na sedmou do práce, většinou se tam nic nedělo, jenom hrál mariáš a pilo, a když ostatní odešli domů, já zasedl za soupravu a šest sedm hodin denně cvičil. A v té době taky začaly přicházet první nabídky na hraní mimo."
Dík svému vlastnoručnímu vynálezu, jak dokonale imitovat opar, se tedy František pravidelně vytrácel z kasáren, usedal do své stařičké volhy a brázdil Prahu i republiku za kavárenskými a barovými kšefty a záskoky. A když zrovna nesloužila volha, nastrkal složenou bicí soupravu do tramvaje a vydal se třeba jedenáctkou na záskok k Jaurisům. V té době se také seznámil s o čtyři roky mladším absolventem téže školy Otou Balagem, s nímž ho už za pár let měla spojovat jiná muzikantská budoucnost než pochody a marše v posádkové hudbě. Dříve poslušný kluk měl už prostě pochodování dost, a tak za cenu různých rizik udělal všechno pro to, aby uniforma vojenského muzikanta skončila jednou provždy na hřebíku, a naštěstí to vyšlo.

Narodil se bubeník
Prvním "civilním" angažmá Františka Höniga bylo působení v doprovodné skupině zpěvačky Lenky Filipové. "Hráli jsme dvacet koncertů měsíčně a to s prací u vojáků pochopitelně vůbec nešlo dohromady. Bylo to pro mě něco nového, ale i tady to bylo hodně na povel. Lenka měla poměrně velmi přesné představy o tom, jak má písnička znít, neměla zrovna ráda bubny a já si ještě neuměl prosadit své představy a svůj názor. To jsem se pak naučil až postupem let. Takže jsem s Lenkou jezdil a hrál, ale už ve mně bublala nespokojenost. Bigbít u mě doopravdy propukl v roce 1987, když jsem dostal od Oty a Viléma Čoka nabídku jít hrát do Nové růže. Tehdy jsem se jako bubeník narodil."

S naprostou dokonalostí a přesností, s jakou třeba zapadá poslední chybějící dílek do takřka kompletního pestrobarevného puzzle, zapadl František Hönig hned na první zkoušce v tehdy ještě existujícím pražském klubu Dvojka do rodící se svébytné kapely Nová růže. Začala tak divoká spanilá jízda čtyř dokonale se doplňujících osobností - Oty Balaga, Viléma Čoka, Petra Roškaňuka a Františka, dokumentovaná pro budoucnost dvojicí silných a nadčasových alb. Jízda, která však neměla dlouhého trvání.

„První dva roky byly úžasné, Vilém s Otou tomu dávali nejvíc jako autoři, my jsme přispívali v muzikantských věcech. V bubnech jsem měl naprostou svobodu, což pro mě bylo po létech ústrků a ponižování v popíku fantastické. Když jsem si vymyslel nějakej super brejk, najednou mi nikdo nevyčítal, že neví, kde je první. Byla to obrovská svoboda a obrovská euforie. Byla to úžasná parta až do chvíle, kdy si, a opravdu nevím z jakého důvodu, Ota s Vilémem začali dokazovat, kdo je váženější, na koho se to víc prodává. Vážně nevím, jak to nastalo, ale byl to konec a všechno šlo nezadržitelně do kopru."

V rytmickém tandemu s Vilémem Čokem zůstal pak František ještě na prahu devadesátých let, kdy společně s kytaristou Stanislavem Jelínkem vytvořili novou Čokovu formaci Delirium. Formaci neméně živou a živelnou, která však, abychom se vrátili k původnímu příměru, připomíná tak trochu puzzle domu s chybějící nosnou stěnou. A to, jak známo, stabilitě nepřispívá.

Studia, sklady a konečně dílna

"Hrozně rád vzpomínám na spolupráci s Michalem Pavlíčkem. Michal, stejně tak jako Radim Hladík, je úžasný typ muzikanta. Když přicházejí na zkoušku, mají dopředu úplně ve všem jasno, ale svou představu nikomu nevnucují. Nejdřív nechají ostatní, aby to zkusili podle sebe, poslouchají, jestli někdo nevymyslí něco lepšího, a pak teprve přijdou se svými nápady. Myslím, že spolupráce s Michalem nebo s Radimem musí ovlivnit každého muzikanta , který s nimi někdy něco dělal," vzpomíná František Hönig v souvislosti se svým působením v bigbandové podobě Pražského výběru na prahu 90. let. V té podobě, která krom jiného v pražské Sportovní hale také zamávala poslednímu odcházejícímu vojákovi sovětské armády. Ale Františkovo jméno je v deváté dekádě spojeno s další svébytnou tuzemskou kapelou, s projektem No Guitars Kamila Střihavky a Zdeňka Mazače.

"Je to zajímavá muzika, ale nevím proč, lidi ji prostě moc nebrali. Stalo se třeba, že jsme přijeli na koncert, bylo prodáno deset lístků a o pár kilometrů dál měla místní tancovačková kapela nabitý sál. Zažili jsme i spoustu krásných koncertů, ale celkově to všechno spělo spíš ke smutnému konci. Moc se to u lidí nechytlo."

S Kamilem Střihavkou se ovšem František nesetkával jen na koncertech No Guitars, nebo ve studiu při přípravě dvou alb téhle kapely. Po bezpočet večerů provázel rytmický tep jeho bicí soupravy i české nastudování muzikálu Jesus Christ Superstar, které Kamilovi připravilo aureolu nesmrtelného představitele Ježíše. Současně se František stal i jedním z nejvyhledávanějších studiových hráčů a seznam alb, která v posledních letech natočil, by od tohoto řádku sahal možná až k posledním stránkám časopisu. Najdete v něm takřka kompletní plejádu staronových představitelů tuzemského popu, country, folku, bluegrassovou Druhou trávu nevyjímaje. Nechybí tu ani dvojice intimních alb evergreenů Jiřího Suchého.

"Nemám žádný seznam, nedělám si žádný archiv, ale jednu dobu to šlo jak na běžícím pásu. Bylo to až hrozné. Dělal jsem dvě tři desky měsíčně a kolikrát ani pořádně nevěděl pro koho. S těmi zpěváky jsem se ani nepotkal a oni třeba ani netušili, že jsem to točil já. Byli jsme s kytaristou Charlie Blažkem a basistou Frantou Rabou tak sehraní, že Charlie věděl, když nás pozve, půjde nahrávání rychle, podle představ, my si přivezeme dobré nástroje a ani při té rychlosti to neodflákneme. I sebejednodušší věc je třeba natočit poctivě a s prožitkem. Přesto nebyl problém nahrát za jeden den třeba osm, devět základů. Jednu chvíli to byla opravdu fabrika, teď už je toho trochu míň."

Už pěknou řádku let ovšem František Hönig čas od času vymění paličky a bubenickou stoličku za volant a sedačku auta a jako distributor firmy Sonor vyráží do Německa do skladů a výrobních hal téhle nevelké, zato však proslulé bubenické firmy, aby své kolegy zásoboval jejími výrobky. A tak musí František čas od času vyměňovat paličky ještě navíc za razítka. To mu ovšem nebrání v jeho srdeční záležitosti naplno propuknuvší zhruba před třemi, čtyřmi roky v instrumentální kapele Work, Shop and More. Kapela, tedy Lev Rybalkin - klávesy, František Raba - basa, Mirek Linka - kytara, Milan Krajíc - saxofon, Julius Baroš - trubka, Milan Šoltézs - trubka a František Hönig - bicí, přitahuje do jazzových klubůale i do festivalových hledišť stále více muzikantských fajnšmekrů, kteří mají od podzimu letošního roku navíc možnost poslechnout si Work, Shop and More i z prvního živého kompaktu.

"Namísto ,mladá začínající kapela', jak se říkává, o sobě tvrdíme, že jsme ,stará, končící, neznámá kapela'. Ale všechny nás to hrozně baví a mě to krom toho donutilo, abych pořád ještě cvičil a cvičil."

Nástroje:
"Jsem velice spokojen s bubny Sonor, které výhradně používám. Začínal jsem na Amati, pak následovaly bicí Ludwig a bicí Hoshino, což byla sesterská firma Tamy. Jednu chvíli jsem podlehl i značce DW."

web

Média


  • mklub typo lg

 

muzikus

beat

rockapop web

slusnej kanal

  • vysoke myto
  • pardubicky kraj